neděle 8. listopadu 2020

Dobrohořský zámek

Prázdné chodby,

vrzající schody,

každý roh vám tajemství své poví…

 

---

 

Omítka spadaná,

nábytek rozházený,

člověk by zde raději měl být ukázněný.

 

 

Pavučiny u stropu,

zábradlí zrezivělé,

některé věty by měly zůstat nevyřčené.

 

---

 

Ve vzduchu prach,

na podlaze špína,

skrz okno se na nás někdo dívá…




- - - - - - - - - - - -


Pár slov k básni: Dneska to bude zase jeden archivní kousek z úplných počátků mé poetické tvorby. Jedná se o krátkou, lehce hororovou básničku, kterou jsem vytvořil na základě inspirace ponurou atmosférou polorozpadlého zámečku Dobrohoř, jenž se nachází nedaleko Starého Města pod Landštejnem.

Pár slov k fotografii: Fotografie je smutným dokumentem o tom, jak také může dopadnout zámek. Nutno ovšem podotknout, že stavba je v současnosti postupně rekonstruována, takže se dost možná blýská na lepší časy. :)

pátek 30. října 2020

Zákaz vycházení

Noc si nás svázala

jako svá rukojmí.

Noc nás teď zavřela

do vlastních hlav.

 

Pro mě tak přibyla

po všech těch jobovkách

dost možná nejhorší

z letošních zpráv.

 

Náhle si připadám

skutečně ohrožen.

Náhle mi vyšší moc

sebrala bezpečí.

 

Je přece bláhové

myslet si, proboha,

že se tím svázáním

společnost vyléčí.

 

Bez vzduchu nočního,

bez svitu měsíce,

cítím se najednou

významně oslaben.

 

Jak se mám procházet

Zámeckou ulicí,

když při tom paprsky

budu vždy zahalen?

 

Jak se mám odpoutat

ode všech problémů,

když je mi upřena

procházka v samotě?

 

Jak se teď zbavit mám

sžíravých pocitů,

že je v mém životě

všecičko nahnuté?

 

Skutečně myslí si

vzácný pan ministr,

že se po půlnoci

nakazím od ježků?

 

V tomhletom ohledu

měl by co nejdříve

někdo tam ze shora

zařadit zpátečku.

 

Zavírat do klecí

nevinné občany,

lidem bez domova

vysmát se do tváře…

.

…ze psího venčení

udělat ve mžiku

událost na hraně

vstupu do žaláře?

 

To, že je v obchodech

furt hlava na hlavě,

to tady nikomu

nepřijde zvláštní.

 

Zbrzdit všem životy

a upírat svobodu,

to je tu naopak

velikou vášní.

 

Se smutkem sleduju

reportáž z Auschwitzu.

Se smutkem sleduju

reportáž z Brna.

 

Na našich životech

ulpěla v tento čas

zas další veliká,

odolná skvrna.

 

Diktátor strachu

se ke slovu dostává,

křičí teď najednou

na plné plíce.

 

Budeme počítat

čas v kobkách strávený

jenom na týdny,

či i na měsíce?




- - - - - - - - - - - -


Pár slov k básni: Dneska jsem jenom chtěl ze sebe nějak dostat své rozhořčení a smutek nad tím, že se pod námi náš chatrný vor svobody povážlivě rozhoupává. Reportáž z nočního Brna, kdy policisté čekají na osamělé chodce (včetně bezdomovců!), zpovídají je a sázejí pokuty, byla jednou z nejodpornějších věcí, co jsem kdy viděl. Takhle stísněný pocit jsem od začátku pandemie nezažil... Slyším ozvěny totality a nelíbí se mi to. 

Aby bylo jasno, jsem pro zpřísnění opatření, ovšem musí se zpřísňovat na správných místech (obchody, firmy...), nikoli na nočních ulicích, kde beztak za současné situace nikdo není - je zima a podniky jsou zavřené. Já se chodil za tmy procházet celkem často z prostého důvodu - všude je klid a ticho, protože NIKDO NIKDE NENÍ. A to na vesnici i ve městě. Proto mi přijde toto konkrétní opatření (zákaz vycházení od 21:00) zcela zbytečné a směšné. Zavádět opatření jen proto, aby nějaká nová byla, by se nemělo. A už vůbec ne v této situaci.

Pár slov k fotografii: Záběr na jednu z Brněnských ulic z dob, kdy byl svět ještě v pořádku...

neděle 25. října 2020

Radostné mládí

Nejlepší léta lidského života?


Únava,

 

nenávist,

 

deprese,

 

samota.

 

- - -

 

Nejlepší léta lidského bytí?

 

Jsme jako medúzy

chycené v síti.


- - - - - - - - - - - -


Pár slov k básni: Pokud mi dobře slouží paměť, tak tato reflexe pocitů z doposud uplynulých studentských let vznikla někdy ke konci roku 2019. Báseň bohužel může posloužit jako celkem přesná definice pocitů mojí generace. I před covidem nás sužovaly pocity nejistoty, strachu z budoucnosti, vyčerpání vlivem neustálého tlaku ze všech stran... Takže z našeho pohledu se rokem 2020 věci zas až tak zásadně nezměnily. (OK, to bylo možná trochu moc cynické, ale vlastně celkem reálné.)

Pár slov k fotografii: Když jsem na školním výletě do Anglie fotil v brightonském akváriu medúzy, netušil jsem, že si za to budu o pár let později děkovat. Tenhle původně zcela nevinný (a díky ne zrovna oslnivé ostrosti vlastně nepovedený) cvak mi teď může posloužit jako perfektní lustrace k této básni. Nejen, že je na něm zachycen onen potřebný mořský motiv, ale díky svým nedokonalostem snímek také skvěle vystihuje atmosféru, kterou jsem se snažil v těch několika málo řádkách zachytit.

úterý 13. října 2020

Motýl

 Chytil jsem motýla.

Vzal jsem ho do dlaní.


Jemně mne nožkama

polechtal v pěsti.


Když jsem dlaň otevřel,

vylétl k nebesům.


Zmizel mi v oblacích.

Snad našel štěstí...



- - - - - - - - - - - -


Pár slov k básni: Tentokrát jde o věc zcela čerstvou - vznikla včera mezi devátou a desátou večer. Paradoxně se jedná asi o nejoptimističtější báseň, kterou jsem za poslední dobu napsal, i když se aktuálně zdá, že se situace kolem opět čím dál víc zhoršuje... Očividně na mne působí také spousta jiných věcí než ten prokletý koronavirus. Je dobré si uvědomit, že to, co slyšíte denně ve zprávách, není VÁŠ svět, ale svět lidské společnosti. Třeba si pak uvědomíte, že jste v tom skutečně VAŠEM světě vlastně docela šťastní a spokojení...

Pár slov k fotografii: Tato momentka vznikla v roce 2011, kdy jsme během rodinné dovolené procestovávali Vysočinu. Konkrétně se jedná o snímek ze zámku Brtnice, jenž v době naší návštěvy procházel rekonstrukcí trvající dodnes. Líbí se mi určitá zadumanost či zasněnost, kterou v sobě fotografie ukrývá, byť s největší pravděpodobností motýlkovi žádné zásadní životní myšlenky hlavou neprocházely. :) Stín okenního rámu, který v pozadí vytváří dojem mizející mříže, je hezkým odkazem na důležitost svobody, o které báseň svým způsobem také pojednává.

pondělí 5. října 2020

Sucho

Je to už spoustu let,

je to už spoustu dní,

co tekl tu divoký proud.

Nyní se na loďce

s vesly či s plachtami

nelze dál od břehu hnout.

 

Okolí koryta

požárem zbarvené,

řečiště suché jak troud,

zmizela hladina,

zmizelo rákosí,

ze břehů valí se čmoud.

 

Dávno je ztracen kout,

z něhož jsme společně

chtěli do života vplout,

namísto toho nás,

dost možná nechtěně,

zbavil čas citových pout.

 

Je to už spoustu let,

co jsem si pomyslel,

že dokážu srdce své

někomu odemknout.

 

Je to tak dávno,

že už mám problémy

si na lásku vůbec jen vzpomenout…




- - - - - - - - - - - -


Pár slov k básni: Klasické vzpomínání na dávno vyhaslé city, nic moc objevného. :D

Pár slov k fotografii: Schwarzenberský plavební kanál, který lemuje cestu k Hauswaldské kapli u Srní, v době mojí návštěvy zdaleka nebyl splavný. Ale alespoň mohla vzniknout nějaká efektní fotka, na jejímž základě vlastně celá tahle báseň vznikla.

úterý 29. září 2020

Umlčená krása

Všichni svatí louku střeží,

bílé mraky nebem běží.

První kapka krve leží

pod starými břízami.

 

..

 

Z němých úst, zabitých láskou,

zní otázka za otázkou.

Druhá kapka krve leží

pod vysokou diviznou.

 

...

 

Smutná tvář na smutném těle

nikdy víc se neusměje.

Třetí kapka krve leží

na květenství jetele.

 

...

 

V prázdných očích zapadlých

nebe se teď zrcadlí.

Mrtvá dívka tiše leží

mezi zlatým kapradím.



- - - - - - - - - - - -


Pár slov k básni: "Erben wannabe" aneb jeden příspěvek z mé prapůvodní básnické éry. Teprve jsem objevoval kouzlo poezie, takže se určitě nejedná o nic světoborného, ale s odstupem času mi to vlastně přijde až takové naivně roztomilé, tak jsem si řekl, že se o to s vámi také podělím... :) Celkem mě zaujal ten koncept dvou rýmujících se veršů a dalších dvou bez skutečného rýmu, ovšem s jistou zvukovou podobností posledního s prvními dvěma. (Takhle napsané to působí strašně složitě, ale po přečtení básně jistě chápete, co tím chci říct. :D)

Pár slov k fotografii: Pravda, o rododendronu není v básni ani slovo (ostatně, co by dělal rododendron na louce), ovšem k celkové atmosféře se podle mě hodí. Už jenom proto, že je to rostlina jedovatá, ve mne vždycky evokovala smrt. Společně s krásou a křehkostí bílých květů pak tvoří ideální doprovod k této lehce pochmurné básni.

úterý 22. září 2020

Planeta Hrubý Jeseník

Bouřkové mraky

se přehnaly přes kopec.

 

Zakryly Slunce.

Zakryly nebe.

 

Veškeré cesty

skrz horskou krajinu

staly se na jeden okamžik slepé.

 

Všichni, co putují,

stojí teď na místě.

 

Všichni, co putují,

nevědí, kudy kam.

 

Mohou tak věnovat

skutečnou pozornost

pod stíny ukrytým

divokým krajinám.

 

Aspoň na vteřinu

procitli z kómatu.

 

Aspoň na vteřinu!

Okamžik pouhý…

 

Aspoň na vteřinu

v srdcích se rozezní

veškerá nutkání, veškeré touhy.

 

Po chvíli přejde tma.

Nebe se rozzáří.

 

Nad horským hřebenem

paprsky tančí.

 

Role se obrací.

Namísto oblaků

se nyní na všechno

poutníci mračí.




- - - - - - - - - - - -


Pár slov k básni: Procházky krajinou Hrubého Jeseníku byly naprostým balzámem na duši, obzvláště, když se mi podařilo putovat skutečně o samotě, bez kontaktu s kýmkoli jiným. To pak začnou v hlavě šrotovat všemožné úvahy, jejichž ohlasy lze spatřit i ve výše vypsaných verších. Konkrétně se zde jedná především o menší zamyšlení nad tím, zda je skutečně nutné mít život jasně nalinkovaný dopředu, zda občasné nečekané životní peripetie nemohou vlastně pomoci s odhalením toho, co skutečně chceme, a zda potom umíme se získanými znalostmi nakládat či nikoli...

Pár slov k fotografii: Majestátní Praděd je zcela určitě hlavní dominantou Jeseníků, během týdenním pobytu nebyl snad jediný den, kdy by mne nevítal na obzoru. Tenhle konkrétní snímek vznikl na Rolandově kameni, což je skalní vyhlídka nedaleko Karlovy Studánky. Stačila jen drobná úprava a planeta z názvu básně ze zhmotnila uprostřed snímku. :)