Zákaz vycházení

Noc si nás svázala

jako svá rukojmí.

Noc nás teď zavřela

do vlastních hlav.

 

Pro mě tak přibyla

po všech těch jobovkách

dost možná nejhorší

z letošních zpráv.

 

Náhle si připadám

skutečně ohrožen.

Náhle mi vyšší moc

sebrala bezpečí.

 

Je přece bláhové

myslet si, proboha,

že se tím svázáním

společnost vyléčí.

 

Bez vzduchu nočního,

bez svitu měsíce,

cítím se najednou

významně oslaben.

 

Jak se mám procházet

Zámeckou ulicí,

když při tom paprsky

budu vždy zahalen?

 

Jak se mám odpoutat

ode všech problémů,

když je mi upřena

procházka v samotě?

 

Jak se teď zbavit mám

sžíravých pocitů,

že je v mém životě

všecičko nahnuté?

 

Skutečně myslí si

vzácný pan ministr,

že se po půlnoci

nakazím od ježků?

 

V tomhletom ohledu

měl by co nejdříve

někdo tam ze shora

zařadit zpátečku.

 

Zavírat do klecí

nevinné občany,

lidem bez domova

vysmát se do tváře…

.

…ze psího venčení

udělat ve mžiku

událost na hraně

vstupu do žaláře?

 

To, že je v obchodech

furt hlava na hlavě,

to tady nikomu

nepřijde zvláštní.

 

Zbrzdit všem životy

a upírat svobodu,

to je tu naopak

velikou vášní.

 

Se smutkem sleduju

reportáž z Auschwitzu.

Se smutkem sleduju

reportáž z Brna.

 

Na našich životech

ulpěla v tento čas

zas další veliká,

odolná skvrna.

 

Diktátor strachu

se ke slovu dostává,

křičí teď najednou

na plné plíce.

 

Budeme počítat

čas v kobkách strávený

jenom na týdny,

či i na měsíce?

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Dneska jsem jenom chtěl ze sebe nějak dostat své rozhořčení a smutek nad tím, že se pod námi náš chatrný vor svobody povážlivě rozhoupává. Reportáž z nočního Brna, kdy policisté čekají na osamělé chodce (včetně bezdomovců!), zpovídají je a sázejí pokuty, byla jednou z nejodpornějších věcí, co jsem kdy viděl. Takhle stísněný pocit jsem od začátku pandemie nezažil... Slyším ozvěny totality a nelíbí se mi to. 

Aby bylo jasno, jsem pro zpřísnění opatření, ovšem musí se zpřísňovat na správných místech (obchody, firmy...), nikoli na nočních ulicích, kde beztak za současné situace nikdo není - je zima a podniky jsou zavřené. Já se chodil za tmy procházet celkem často z prostého důvodu - všude je klid a ticho, protože NIKDO NIKDE NENÍ. A to na vesnici i ve městě. Proto mi přijde toto konkrétní opatření (zákaz vycházení od 21:00) zcela zbytečné a směšné. Zavádět opatření jen proto, aby nějaká nová byla, by se nemělo. A už vůbec ne v této situaci.

Pár slov k fotografii: Záběr na jednu z Brněnských ulic z dob, kdy byl svět ještě v pořádku...

Radostné mládí

Nejlepší léta lidského života?

Únava,

 

nenávist,

 

deprese,

 

samota.

 

- - -

 

Nejlepší léta lidského bytí?

 

Jsme jako medúzy

chycené v síti.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Pokud mi dobře slouží paměť, tak tato reflexe pocitů z doposud uplynulých studentských let vznikla někdy ke konci roku 2019. Báseň bohužel může posloužit jako celkem přesná definice pocitů mojí generace. I před covidem nás sužovaly pocity nejistoty, strachu z budoucnosti, vyčerpání vlivem neustálého tlaku ze všech stran... Takže z našeho pohledu se rokem 2020 věci zas až tak zásadně nezměnily. (OK, to bylo možná trochu moc cynické, ale vlastně celkem reálné.)

Pár slov k fotografii: Když jsem na školním výletě do Anglie fotil v brightonském akváriu medúzy, netušil jsem, že si za to budu o pár let později děkovat. Tenhle původně zcela nevinný (a díky ne zrovna oslnivé ostrosti vlastně nepovedený) cvak mi teď může posloužit jako perfektní lustrace k této básni. Nejen, že je na něm zachycen onen potřebný mořský motiv, ale díky svým nedokonalostem snímek také skvěle vystihuje atmosféru, kterou jsem se snažil v těch několika málo řádkách zachytit.

Motýl

 Chytil jsem motýla.

Vzal jsem ho do dlaní.

Jemně mne nožkama

polechtal v pěsti.

Když jsem dlaň otevřel,

vylétl k nebesům.

Zmizel mi v oblacích.

Snad našel štěstí...

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Tentokrát jde o věc zcela čerstvou - vznikla včera mezi devátou a desátou večer. Paradoxně se jedná asi o nejoptimističtější báseň, kterou jsem za poslední dobu napsal, i když se aktuálně zdá, že se situace kolem opět čím dál víc zhoršuje... Očividně na mne působí také spousta jiných věcí než ten prokletý koronavirus. Je dobré si uvědomit, že to, co slyšíte denně ve zprávách, není VÁŠ svět, ale svět lidské společnosti. Třeba si pak uvědomíte, že jste v tom skutečně VAŠEM světě vlastně docela šťastní a spokojení...

Pár slov k fotografii: Tato momentka vznikla v roce 2011, kdy jsme během rodinné dovolené procestovávali Vysočinu. Konkrétně se jedná o snímek ze zámku Brtnice, jenž v době naší návštěvy procházel rekonstrukcí trvající dodnes. Líbí se mi určitá zadumanost či zasněnost, kterou v sobě fotografie ukrývá, byť s největší pravděpodobností motýlkovi žádné zásadní životní myšlenky hlavou neprocházely. :) Stín okenního rámu, který v pozadí vytváří dojem mizející mříže, je hezkým odkazem na důležitost svobody, o které báseň svým způsobem také pojednává.

Sucho

Je to už spoustu let,

je to už spoustu dní,

co tekl tu divoký proud.

Nyní se na loďce

s vesly či s plachtami

nelze dál od břehu hnout.

 

Okolí koryta

požárem zbarvené,

řečiště suché jak troud,

zmizela hladina,

zmizelo rákosí,

ze břehů valí se čmoud.

 

Dávno je ztracen kout,

z něhož jsme společně

chtěli do života vplout,

namísto toho nás,

dost možná nechtěně,

zbavil čas citových pout.

 

Je to už spoustu let,

co jsem si pomyslel,

že dokážu srdce své

někomu odemknout.

 

Je to tak dávno,

že už mám problémy

si na lásku vůbec jen vzpomenout…

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Klasické vzpomínání na dávno vyhaslé city, nic moc objevného. :D

Pár slov k fotografii: Schwarzenberský plavební kanál, který lemuje cestu k Hauswaldské kapli u Srní, v době mojí návštěvy zdaleka nebyl splavný. Ale alespoň mohla vzniknout nějaká efektní fotka, na jejímž základě vlastně celá tahle báseň vznikla.