Epitaf lásky

Ve tvých dlaních

usínají

vzpomínky na krásný den.

Jsou stejné jak já.

 I já jsem býval

ve tvých sítích polapen.

 

Dnes už však vím,

že tvé ruce

nehladí

a neprosí.

Pouze škrtí,

drápou,

rdousí,

až nakonec

vše zadusí.

 

- - - - -

 

Perutě perutýnů

na křídlech nikotinu

létají z tvých úst.

 

Chtějí tnout do mrtvého,

a tak tnou do živého.

Brzdí ve mně růst.

 

- - - - -

 

Už znám všechna tvoje tajemství,

všechny tvoje splíny.

Na bělostných tvářích

ti teď tančí černé stíny.

 

Už znám všechna temná zákoutí,

která tvoje duše skrývá.

Přes tvůj andělský výraz

se na mne nyní

ďábel dívá.

 

A já nemíním žít v plamenech.

Nechci dýchat síru.

Nehodlám mást čisté duše.

Nemám na to sílu.

Vždyť tvoje činy,

tvoje slova,

tvoje rozhodnutí,

způsobují, že se celý svět

najednou bortí.

 

- - - - -

 

Perutě perutýnů

na křídlech nikotinu

létají z tvých úst.

 

Chtějí tnout do mrtvého,

a tak tnou do živého.

Brzdí ve mně růst.

 

- - - - -

 

Klanět se před tvými bohy

nechci

a nebudu.

Tam, kde vidíš bílé světlo,

já zřím jen hnusnou obludu.

Cokoli je pro mne lepší,

než vyseknout jim poklonu.

Má duše je z porcelánu.

Tvoje, zdá se,

z betonu.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Jedním z nejčastějších námětů (ne-li ten vůbec nejčastější) básnických děl je bezesporu láska, ať už šťastná nebo nešťastná. Ani já se tomuto tématu nedokázal vyhnout, vždyť právě láska je tím nejcennějším, co nám život může nabídnout. Právě proto ale není vždy jednoduché se vyrovnat s jejím nedostatkem... Epitaf lásky je typickým porozchodovým vyrovnáváním se s minulostí a skrývá v sobě mnohé drobnosti, které odkazují na různé problémy mého prvního vážného vztahu. Je to vlastně shrnutí všech negativních vzpomínek, které mi dost pomohlo si ujasnit, že ten rozchod byl vlastně opravdu skvělým krokem. Mnohdy totiž vztahy fungují pouze v jedné z mnoha rovin a postupně se stávají čím dál víc toxickými. Jenže vy to nevidíte, protože se soustředíte právě jen na tu jedinou funkční rovinu. A pak to dopadá špatně! A musíte se z toho vypisovat v teatrálních básničkách... :D

Pár slov k fotografii: Potrhaná pavučina na sloupku u naší garáže. Krásná, křehká, na první pohled složitá, ale ve své podstatě geniálně jednoduchá. Dokonalá alegorie lásky!

Požár

Temný kouř na bílém nebi

černá mračna vytváří,

malý domek na samotě

rudý plamen ozáří.

 

"Pospěš, dítě, chyť mou ruku,

ať jsme odtud rychle pryč!"

Děcko ale trápí v duchu

pár otázek, možná víc.

 

"Odkud ten kouř k nebi stoupá,

když je komín o kus dál?"

"Teď buď zticha, holka hloupá,

požár má teď v domě bál."

"A proč s námi táta není?"

zní otázka nevinná.

"Asi zůstal ve stavení.

Chtěl zachránit, co se dá."

A tak běží matka s dcerou,

skrze tichou krajinu,

smutnou ženu v kapse tíží

drobný důkaz zločinu.

A tak běží matka s dcerou,

opuštěnou krajinou,

krabička se zápalkami

tiše zasvištěla tmou.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Typický příklad mé rané básnické tvorby. Má původní vize byla vytvořit sbírku balad, podobně jako kdysi K. J. Erben, který by se snad dal označit jako můj tehdejší vzor. Náměty mých pokusů byly trochu modernější než Erbenovy, přesto však měly v určitém smyslu takový ten starodávný "šmrnc", protože můj básnický jazyk - co si budem povídat - tak úplně moderní zase není. :D

Pár slov k fotografii: Zdánlivě banální fotka střechy domu našich sousedů, která mi však vnukla větu: "Odkud ten kouř k nebi stoupá, když je komín o kus dál?" Na základě této pasáže pak postupně vznikla celá báseň. Jediným větším editorským zásahem bylo "zahuštění" kouře, aby byl na snímku lépe patrný. (Vidíte taky tu ďábelskou tvář ukrytou v kouři úplně nahoře?)

Místnost bez oken

Žádné okno, dveře dvoje,

bez náznaku života,

v místnosti je pouze skromná

hrobka tiše ukryta.

  

Žádné okno, dveře dvoje,

bez náznaku naděje,

skrz hlínu se na mě mrtvý

spokojeně usměje.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Asi můj první pokus o "dospělejší" tvorbu. Je to jen krátká hříčka, vytvořená na základě fotografie ze zámku Český Rudolec, přesto k ní však mám silný citový vztah. Právě těmito dvěma slokami započala roku 2016 má dlouhá cesta básnickým světem, po které kráčím již čtvrtý rok. 

Pár slov k fotografii: Zámek v Českém Rudolci, jenž je nazývaný také "malá Hluboká", byl v době mojí návštěvy (léto 2016) v rekonstrukci. Jeho stav byl ještě z větší části žalostný, jak dokazuje právě tento snímek. Tohle má ke krásné zámecké komnatě ještě velice daleko... Původně jsem chtěl ještě do obrázku přidat ruku, vykukující zpod hlíněné mohylky. Na to, aby výsledný produkt vypadal aspoň trochu realisticky, však mé tehdejší fotomontážní dovednosti rozhodně nestačily, a když tak na to s odstupem času koukám, tak je to nakonec možná i dobře - méně je někdy více!