Umlčená krása

Všichni svatí louku střeží,

bílé mraky nebem běží.

První kapka krve leží

pod starými břízami.

 

..

 

Z němých úst, zabitých láskou,

zní otázka za otázkou.

Druhá kapka krve leží

pod vysokou diviznou.

 

...

 

Smutná tvář na smutném těle

nikdy víc se neusměje.

Třetí kapka krve leží

na květenství jetele.

 

...

 

V prázdných očích zapadlých

nebe se teď zrcadlí.

Mrtvá dívka tiše leží

mezi zlatým kapradím.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: "Erben wannabe" aneb jeden příspěvek z mé prapůvodní básnické éry. Teprve jsem objevoval kouzlo poezie, takže se určitě nejedná o nic světoborného, ale s odstupem času mi to vlastně přijde až takové naivně roztomilé, tak jsem si řekl, že se o to s vámi také podělím... :) Celkem mě zaujal ten koncept dvou rýmujících se veršů a dalších dvou bez skutečného rýmu, ovšem s jistou zvukovou podobností posledního s prvními dvěma. (Takhle napsané to působí strašně složitě, ale po přečtení básně jistě chápete, co tím chci říct. :D)

Pár slov k fotografii: Pravda, o rododendronu není v básni ani slovo (ostatně, co by dělal rododendron na louce), ovšem k celkové atmosféře se podle mě hodí. Už jenom proto, že je to rostlina jedovatá, ve mne vždycky evokovala smrt. Společně s krásou a křehkostí bílých květů pak tvoří ideální doprovod k této lehce pochmurné básni.

Planeta Hrubý Jeseník

Bouřkové mraky

se přehnaly přes kopec.

 

Zakryly Slunce.

Zakryly nebe.

 

Veškeré cesty

skrz horskou krajinu

staly se na jeden okamžik slepé.

 

Všichni, co putují,

stojí teď na místě.

 

Všichni, co putují,

nevědí, kudy kam.

 

Mohou tak věnovat

skutečnou pozornost

pod stíny ukrytým

divokým krajinám.

 

Aspoň na vteřinu

procitli z kómatu.

 

Aspoň na vteřinu!

Okamžik pouhý…

 

Aspoň na vteřinu

v srdcích se rozezní

veškerá nutkání, veškeré touhy.

 

Po chvíli přejde tma.

Nebe se rozzáří.

 

Nad horským hřebenem

paprsky tančí.

 

Role se obrací.

Namísto oblaků

se nyní na všechno

poutníci mračí.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Procházky krajinou Hrubého Jeseníku byly naprostým balzámem na duši, obzvláště, když se mi podařilo putovat skutečně o samotě, bez kontaktu s kýmkoli jiným. To pak začnou v hlavě šrotovat všemožné úvahy, jejichž ohlasy lze spatřit i ve výše vypsaných verších. Konkrétně se zde jedná především o menší zamyšlení nad tím, zda je skutečně nutné mít život jasně nalinkovaný dopředu, zda občasné nečekané životní peripetie nemohou vlastně pomoci s odhalením toho, co skutečně chceme, a zda potom umíme se získanými znalostmi nakládat či nikoli...

Pár slov k fotografii: Majestátní Praděd je zcela určitě hlavní dominantou Jeseníků, během týdenním pobytu nebyl snad jediný den, kdy by mne nevítal na obzoru. Tenhle konkrétní snímek vznikl na Rolandově kameni, což je skalní vyhlídka nedaleko Karlovy Studánky. Stačila jen drobná úprava a planeta z názvu básně ze zhmotnila uprostřed snímku. :)

Camera obscura

Lidé se milují.

Upřímně a rovnocenně.

- - -

Lidé si pomáhají.

Aniž by však klesli v ceně.

- - -

Lidé jsou vyspělí.

Znají přesně svoje cíle.

- - -

Lidé jsou veselí.

Chovají se roztomile.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Camera obscura v minulosti sloužila např. jako pomůcka pro malíře, aby byli schopni dodržovat perspektivu. Dokázala věrně zobrazit realitu, avšak obráceně! Tato báseň je takovým letmým pohledem do tohoto přístroje, který byl namířen na lidskou společnost.

Pár slov k fotografii: Portugalský mys Cabo da Roca je jedním z nejkrásnějších přírodních koutů, které jsem měl to štěstí poznat. Pohled od oceánu do vnitrozemí (a samozřejmě i pohled opačným směrem) je odtud překrásný!

9. září 2020

Svět se zas rozpadá

na tisíc částí.

Po létu poklidném

vrací se tíseň.

 

Snad přijde už chvíle,

kdy vyšší entity

nám aspoň na chvilku

projeví přízeň.

 

Opět jsme ve strachu.

Opět jsme ve lži.

Anebo v pravdě?

To nikdo neví…

 

Snad nepřijde doba,

kdy za volný pohyb

nakráčí „pachatel“

z parku hned do vězení.

 

Už vidím,

jak může dopadnout

tenhleten svět,

jestli to takhle půjde dál…

 

- - -

 

Vláda si vychutná

svůj pocit moci

plnými doušky

a všichni zas

si oddaně schováme

své naštvané ksichty

pod nevinné roušky

a společně budeme doufat,

že nepřijde další reparát

téhle drsné životní zkoušky.

 

Pokud ano,

nebude možná už cesty zpět…

 

Ti nahoře

si totiž určitě nenechají

nastalý pořádek

jenom tak zrezivět.

 

A může to dosáhnout

až do odporných rovin,

kdy vrátí se zpět

ty klasické lidské chyby.

 

(Někteří na to čekají -

- to bezpochyby.)

 

Vidina naší budoucnosti

po pár slunečných dnech

opět zešedla,

možná i zrudla,

a to, bohužel,

v rekordně krátké době.

 

Snad nevrátí se čas,

kdy lidé se báli

jen vytáhnout paty z domu

bez kusu hadru na hubě,

a kdy se

na piedestal šampionů

stavěli ti,

co sami kázali vodu

a přitom chlastali víno

za naše prachy.

 

Snad nevrátí se čas,

kdy se v nás probudily

všechny možné

i nemožné strachy,

a kdy se stalo

jen zbožným přáním,

že nás někdo obejme,

nebo dokonce políbí.

 

Nejsou to kontakty.

Ani korona.

 

Je to samota,

která nejvíc lidí zabíjí…

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Menší povzdechnutí nad současnou situací. Zprávy o více než tisíci nakažených za den, opětovné zavádění opatření... To všechno nám opět narušilo náš už víceméně uklidněný prázdninový život. Otázkou je, kam až to dojde. Snad ne moc daleko...