Jan Palach

Škrtnutí zápalky!

Startovní výstřel!

Jen pouhé vteřiny

do cíle zbývají.

Žár rychle proniká

do plic i žaludku,

spálené rukávy

s pokožkou splývají.

Na oční víčka

ho políbil plamen.

Líce Čechie

se zarděly lítostí.

Takhle to dopadá,

když člověk člověka

krutostí dovede

k zoufalé krajnosti.

Konečky prstů

prvně a naposled

pocítí doteky

čistého živlu;

ve vzduchu cítit je

spálená kůže.

Snad proti cenzuře,

strachu a porobě

upřímné rozžetí

něco teď zmůže.

Snad právě proměna

v lepší svět začíná...

- - -

Na lůžku v bolestech

leží

a vzpomíná

na moment vzplanutí,

na moment revolty,

na moment bolesti,

na moment svobody.

Již za pár minut si

z paží svých odváže

plamenem zčernalé

životní okovy.

- - -

Poslední výdech

ztratil se v prostoru

chladného, tichého pokoje.

...s hrdostí vzpomenul

na den, kdy vyrazil

se sirkou, benzínem

a nadějí do boje.

- - -

Upálil se za svobodu.

Upálil se za svůj sen!

Tiše zhasla

v půli ledna

první lidská pochodeň...

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: 16. ledna 1969 se na Václavském náměstí v Praze na protest proti tehdejšímu režimu demonstrativně zapálil student Jan Palach. O tři dny později na následky tohoto činu zemřel. Dnes si připomínáme smutné výročí smrti tohoto odvážného muže. Vím, že názory na jeho konání se v naší společnosti liší, a tudíž může být tato báseň svým způsobem kontroverzní, nicméně pro mne to byl hrdina a hrdinové si zaslouží být připomínáni! Třeba pár veršovanými řádky...

Pár slov k fotografii: Abych byl upřímný, vůbec jsem si nebyl jistý, jestli z mého snažení vyjde něco použitelného. K dispozici jsem měl moji pravděpodobně jedinou fotku sochy sv. Václava (rok 2008) a pár snímků ohníčku z rodinné oslavy čarodějnic před pár lety. A nakonec z toho vzešel, dle mého názoru, i celkem dobře vypadající mišmaš. Líbí se mi ta zmatečnost, nepřehlednost...a celkově to má zajímavou energii. Snad se mi tímto nestandardním zpracováním podařilo dostatečně vyvážit ten, přiznávám, lehce kýčovitý motiv.

Zákaz vycházení

Noc si nás svázala

jako svá rukojmí.

Noc nás teď zavřela

do vlastních hlav.

 

Pro mě tak přibyla

po všech těch jobovkách

dost možná nejhorší

z letošních zpráv.

 

Náhle si připadám

skutečně ohrožen.

Náhle mi vyšší moc

sebrala bezpečí.

 

Je přece bláhové

myslet si, proboha,

že se tím svázáním

společnost vyléčí.

 

Bez vzduchu nočního,

bez svitu měsíce,

cítím se najednou

významně oslaben.

 

Jak se mám procházet

Zámeckou ulicí,

když při tom paprsky

budu vždy zahalen?

 

Jak se mám odpoutat

ode všech problémů,

když je mi upřena

procházka v samotě?

 

Jak se teď zbavit mám

sžíravých pocitů,

že je v mém životě

všecičko nahnuté?

 

Skutečně myslí si

vzácný pan ministr,

že se po půlnoci

nakazím od ježků?

 

V tomhletom ohledu

měl by co nejdříve

někdo tam ze shora

zařadit zpátečku.

 

Zavírat do klecí

nevinné občany,

lidem bez domova

vysmát se do tváře…

.

…ze psího venčení

udělat ve mžiku

událost na hraně

vstupu do žaláře?

 

To, že je v obchodech

furt hlava na hlavě,

to tady nikomu

nepřijde zvláštní.

 

Zbrzdit všem životy

a upírat svobodu,

to je tu naopak

velikou vášní.

 

Se smutkem sleduju

reportáž z Auschwitzu.

Se smutkem sleduju

reportáž z Brna.

 

Na našich životech

ulpěla v tento čas

zas další veliká,

odolná skvrna.

 

Diktátor strachu

se ke slovu dostává,

křičí teď najednou

na plné plíce.

 

Budeme počítat

čas v kobkách strávený

jenom na týdny,

či i na měsíce?

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Dneska jsem jenom chtěl ze sebe nějak dostat své rozhořčení a smutek nad tím, že se pod námi náš chatrný vor svobody povážlivě rozhoupává. Reportáž z nočního Brna, kdy policisté čekají na osamělé chodce (včetně bezdomovců!), zpovídají je a sázejí pokuty, byla jednou z nejodpornějších věcí, co jsem kdy viděl. Takhle stísněný pocit jsem od začátku pandemie nezažil... Slyším ozvěny totality a nelíbí se mi to. 

Aby bylo jasno, jsem pro zpřísnění opatření, ovšem musí se zpřísňovat na správných místech (obchody, firmy...), nikoli na nočních ulicích, kde beztak za současné situace nikdo není - je zima a podniky jsou zavřené. Já se chodil za tmy procházet celkem často z prostého důvodu - všude je klid a ticho, protože NIKDO NIKDE NENÍ. A to na vesnici i ve městě. Proto mi přijde toto konkrétní opatření (zákaz vycházení od 21:00) zcela zbytečné a směšné. Zavádět opatření jen proto, aby nějaká nová byla, by se nemělo. A už vůbec ne v této situaci.

Pár slov k fotografii: Záběr na jednu z Brněnských ulic z dob, kdy byl svět ještě v pořádku...

9. září 2020

Svět se zas rozpadá

na tisíc částí.

Po létu poklidném

vrací se tíseň.

 

Snad přijde už chvíle,

kdy vyšší entity

nám aspoň na chvilku

projeví přízeň.

 

Opět jsme ve strachu.

Opět jsme ve lži.

Anebo v pravdě?

To nikdo neví…

 

Snad nepřijde doba,

kdy za volný pohyb

nakráčí „pachatel“

z parku hned do vězení.

 

Už vidím,

jak může dopadnout

tenhleten svět,

jestli to takhle půjde dál…

 

- - -

 

Vláda si vychutná

svůj pocit moci

plnými doušky

a všichni zas

si oddaně schováme

své naštvané ksichty

pod nevinné roušky

a společně budeme doufat,

že nepřijde další reparát

téhle drsné životní zkoušky.

 

Pokud ano,

nebude možná už cesty zpět…

 

Ti nahoře

si totiž určitě nenechají

nastalý pořádek

jenom tak zrezivět.

 

A může to dosáhnout

až do odporných rovin,

kdy vrátí se zpět

ty klasické lidské chyby.

 

(Někteří na to čekají -

- to bezpochyby.)

 

Vidina naší budoucnosti

po pár slunečných dnech

opět zešedla,

možná i zrudla,

a to, bohužel,

v rekordně krátké době.

 

Snad nevrátí se čas,

kdy lidé se báli

jen vytáhnout paty z domu

bez kusu hadru na hubě,

a kdy se

na piedestal šampionů

stavěli ti,

co sami kázali vodu

a přitom chlastali víno

za naše prachy.

 

Snad nevrátí se čas,

kdy se v nás probudily

všechny možné

i nemožné strachy,

a kdy se stalo

jen zbožným přáním,

že nás někdo obejme,

nebo dokonce políbí.

 

Nejsou to kontakty.

Ani korona.

 

Je to samota,

která nejvíc lidí zabíjí…

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Menší povzdechnutí nad současnou situací. Zprávy o více než tisíci nakažených za den, opětovné zavádění opatření... To všechno nám opět narušilo náš už víceméně uklidněný prázdninový život. Otázkou je, kam až to dojde. Snad ne moc daleko...

Epitaf lásky

Ve tvých dlaních

usínají

vzpomínky na krásný den.

Jsou stejné jak já.

 I já jsem býval

ve tvých sítích polapen.

 

Dnes už však vím,

že tvé ruce

nehladí

a neprosí.

Pouze škrtí,

drápou,

rdousí,

až nakonec

vše zadusí.

 

- - - - -

 

Perutě perutýnů

na křídlech nikotinu

létají z tvých úst.

 

Chtějí tnout do mrtvého,

a tak tnou do živého.

Brzdí ve mně růst.

 

- - - - -

 

Už znám všechna tvoje tajemství,

všechny tvoje splíny.

Na bělostných tvářích

ti teď tančí černé stíny.

 

Už znám všechna temná zákoutí,

která tvoje duše skrývá.

Přes tvůj andělský výraz

se na mne nyní

ďábel dívá.

 

A já nemíním žít v plamenech.

Nechci dýchat síru.

Nehodlám mást čisté duše.

Nemám na to sílu.

Vždyť tvoje činy,

tvoje slova,

tvoje rozhodnutí,

způsobují, že se celý svět

najednou bortí.

 

- - - - -

 

Perutě perutýnů

na křídlech nikotinu

létají z tvých úst.

 

Chtějí tnout do mrtvého,

a tak tnou do živého.

Brzdí ve mně růst.

 

- - - - -

 

Klanět se před tvými bohy

nechci

a nebudu.

Tam, kde vidíš bílé světlo,

já zřím jen hnusnou obludu.

Cokoli je pro mne lepší,

než vyseknout jim poklonu.

Má duše je z porcelánu.

Tvoje, zdá se,

z betonu.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Jedním z nejčastějších námětů (ne-li ten vůbec nejčastější) básnických děl je bezesporu láska, ať už šťastná nebo nešťastná. Ani já se tomuto tématu nedokázal vyhnout, vždyť právě láska je tím nejcennějším, co nám život může nabídnout. Právě proto ale není vždy jednoduché se vyrovnat s jejím nedostatkem... Epitaf lásky je typickým porozchodovým vyrovnáváním se s minulostí a skrývá v sobě mnohé drobnosti, které odkazují na různé problémy mého prvního vážného vztahu. Je to vlastně shrnutí všech negativních vzpomínek, které mi dost pomohlo si ujasnit, že ten rozchod byl vlastně opravdu skvělým krokem. Mnohdy totiž vztahy fungují pouze v jedné z mnoha rovin a postupně se stávají čím dál víc toxickými. Jenže vy to nevidíte, protože se soustředíte právě jen na tu jedinou funkční rovinu. A pak to dopadá špatně! A musíte se z toho vypisovat v teatrálních básničkách... :D

Pár slov k fotografii: Potrhaná pavučina na sloupku u naší garáže. Krásná, křehká, na první pohled složitá, ale ve své podstatě geniálně jednoduchá. Dokonalá alegorie lásky!