Umlčená krása

Všichni svatí louku střeží,

bílé mraky nebem běží.

První kapka krve leží

pod starými břízami.

 

..

 

Z němých úst, zabitých láskou,

zní otázka za otázkou.

Druhá kapka krve leží

pod vysokou diviznou.

 

...

 

Smutná tvář na smutném těle

nikdy víc se neusměje.

Třetí kapka krve leží

na květenství jetele.

 

...

 

V prázdných očích zapadlých

nebe se teď zrcadlí.

Mrtvá dívka tiše leží

mezi zlatým kapradím.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: "Erben wannabe" aneb jeden příspěvek z mé prapůvodní básnické éry. Teprve jsem objevoval kouzlo poezie, takže se určitě nejedná o nic světoborného, ale s odstupem času mi to vlastně přijde až takové naivně roztomilé, tak jsem si řekl, že se o to s vámi také podělím... :) Celkem mě zaujal ten koncept dvou rýmujících se veršů a dalších dvou bez skutečného rýmu, ovšem s jistou zvukovou podobností posledního s prvními dvěma. (Takhle napsané to působí strašně složitě, ale po přečtení básně jistě chápete, co tím chci říct. :D)

Pár slov k fotografii: Pravda, o rododendronu není v básni ani slovo (ostatně, co by dělal rododendron na louce), ovšem k celkové atmosféře se podle mě hodí. Už jenom proto, že je to rostlina jedovatá, ve mne vždycky evokovala smrt. Společně s krásou a křehkostí bílých květů pak tvoří ideální doprovod k této lehce pochmurné básni.

Planeta Hrubý Jeseník

Bouřkové mraky

se přehnaly přes kopec.

 

Zakryly Slunce.

Zakryly nebe.

 

Veškeré cesty

skrz horskou krajinu

staly se na jeden okamžik slepé.

 

Všichni, co putují,

stojí teď na místě.

 

Všichni, co putují,

nevědí, kudy kam.

 

Mohou tak věnovat

skutečnou pozornost

pod stíny ukrytým

divokým krajinám.

 

Aspoň na vteřinu

procitli z kómatu.

 

Aspoň na vteřinu!

Okamžik pouhý…

 

Aspoň na vteřinu

v srdcích se rozezní

veškerá nutkání, veškeré touhy.

 

Po chvíli přejde tma.

Nebe se rozzáří.

 

Nad horským hřebenem

paprsky tančí.

 

Role se obrací.

Namísto oblaků

se nyní na všechno

poutníci mračí.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Procházky krajinou Hrubého Jeseníku byly naprostým balzámem na duši, obzvláště, když se mi podařilo putovat skutečně o samotě, bez kontaktu s kýmkoli jiným. To pak začnou v hlavě šrotovat všemožné úvahy, jejichž ohlasy lze spatřit i ve výše vypsaných verších. Konkrétně se zde jedná především o menší zamyšlení nad tím, zda je skutečně nutné mít život jasně nalinkovaný dopředu, zda občasné nečekané životní peripetie nemohou vlastně pomoci s odhalením toho, co skutečně chceme, a zda potom umíme se získanými znalostmi nakládat či nikoli...

Pár slov k fotografii: Majestátní Praděd je zcela určitě hlavní dominantou Jeseníků, během týdenním pobytu nebyl snad jediný den, kdy by mne nevítal na obzoru. Tenhle konkrétní snímek vznikl na Rolandově kameni, což je skalní vyhlídka nedaleko Karlovy Studánky. Stačila jen drobná úprava a planeta z názvu básně ze zhmotnila uprostřed snímku. :)

Camera obscura

Lidé se milují.

Upřímně a rovnocenně.

- - -

Lidé si pomáhají.

Aniž by však klesli v ceně.

- - -

Lidé jsou vyspělí.

Znají přesně svoje cíle.

- - -

Lidé jsou veselí.

Chovají se roztomile.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Camera obscura v minulosti sloužila např. jako pomůcka pro malíře, aby byli schopni dodržovat perspektivu. Dokázala věrně zobrazit realitu, avšak obráceně! Tato báseň je takovým letmým pohledem do tohoto přístroje, který byl namířen na lidskou společnost.

Pár slov k fotografii: Portugalský mys Cabo da Roca je jedním z nejkrásnějších přírodních koutů, které jsem měl to štěstí poznat. Pohled od oceánu do vnitrozemí (a samozřejmě i pohled opačným směrem) je odtud překrásný!

9. září 2020

Svět se zas rozpadá

na tisíc částí.

Po létu poklidném

vrací se tíseň.

 

Snad přijde už chvíle,

kdy vyšší entity

nám aspoň na chvilku

projeví přízeň.

 

Opět jsme ve strachu.

Opět jsme ve lži.

Anebo v pravdě?

To nikdo neví…

 

Snad nepřijde doba,

kdy za volný pohyb

nakráčí „pachatel“

z parku hned do vězení.

 

Už vidím,

jak může dopadnout

tenhleten svět,

jestli to takhle půjde dál…

 

- - -

 

Vláda si vychutná

svůj pocit moci

plnými doušky

a všichni zas

si oddaně schováme

své naštvané ksichty

pod nevinné roušky

a společně budeme doufat,

že nepřijde další reparát

téhle drsné životní zkoušky.

 

Pokud ano,

nebude možná už cesty zpět…

 

Ti nahoře

si totiž určitě nenechají

nastalý pořádek

jenom tak zrezivět.

 

A může to dosáhnout

až do odporných rovin,

kdy vrátí se zpět

ty klasické lidské chyby.

 

(Někteří na to čekají -

- to bezpochyby.)

 

Vidina naší budoucnosti

po pár slunečných dnech

opět zešedla,

možná i zrudla,

a to, bohužel,

v rekordně krátké době.

 

Snad nevrátí se čas,

kdy lidé se báli

jen vytáhnout paty z domu

bez kusu hadru na hubě,

a kdy se

na piedestal šampionů

stavěli ti,

co sami kázali vodu

a přitom chlastali víno

za naše prachy.

 

Snad nevrátí se čas,

kdy se v nás probudily

všechny možné

i nemožné strachy,

a kdy se stalo

jen zbožným přáním,

že nás někdo obejme,

nebo dokonce políbí.

 

Nejsou to kontakty.

Ani korona.

 

Je to samota,

která nejvíc lidí zabíjí…

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Menší povzdechnutí nad současnou situací. Zprávy o více než tisíci nakažených za den, opětovné zavádění opatření... To všechno nám opět narušilo náš už víceméně uklidněný prázdninový život. Otázkou je, kam až to dojde. Snad ne moc daleko...

Epitaf lásky

Ve tvých dlaních

usínají

vzpomínky na krásný den.

Jsou stejné jak já.

 I já jsem býval

ve tvých sítích polapen.

 

Dnes už však vím,

že tvé ruce

nehladí

a neprosí.

Pouze škrtí,

drápou,

rdousí,

až nakonec

vše zadusí.

 

- - - - -

 

Perutě perutýnů

na křídlech nikotinu

létají z tvých úst.

 

Chtějí tnout do mrtvého,

a tak tnou do živého.

Brzdí ve mně růst.

 

- - - - -

 

Už znám všechna tvoje tajemství,

všechny tvoje splíny.

Na bělostných tvářích

ti teď tančí černé stíny.

 

Už znám všechna temná zákoutí,

která tvoje duše skrývá.

Přes tvůj andělský výraz

se na mne nyní

ďábel dívá.

 

A já nemíním žít v plamenech.

Nechci dýchat síru.

Nehodlám mást čisté duše.

Nemám na to sílu.

Vždyť tvoje činy,

tvoje slova,

tvoje rozhodnutí,

způsobují, že se celý svět

najednou bortí.

 

- - - - -

 

Perutě perutýnů

na křídlech nikotinu

létají z tvých úst.

 

Chtějí tnout do mrtvého,

a tak tnou do živého.

Brzdí ve mně růst.

 

- - - - -

 

Klanět se před tvými bohy

nechci

a nebudu.

Tam, kde vidíš bílé světlo,

já zřím jen hnusnou obludu.

Cokoli je pro mne lepší,

než vyseknout jim poklonu.

Má duše je z porcelánu.

Tvoje, zdá se,

z betonu.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Jedním z nejčastějších námětů (ne-li ten vůbec nejčastější) básnických děl je bezesporu láska, ať už šťastná nebo nešťastná. Ani já se tomuto tématu nedokázal vyhnout, vždyť právě láska je tím nejcennějším, co nám život může nabídnout. Právě proto ale není vždy jednoduché se vyrovnat s jejím nedostatkem... Epitaf lásky je typickým porozchodovým vyrovnáváním se s minulostí a skrývá v sobě mnohé drobnosti, které odkazují na různé problémy mého prvního vážného vztahu. Je to vlastně shrnutí všech negativních vzpomínek, které mi dost pomohlo si ujasnit, že ten rozchod byl vlastně opravdu skvělým krokem. Mnohdy totiž vztahy fungují pouze v jedné z mnoha rovin a postupně se stávají čím dál víc toxickými. Jenže vy to nevidíte, protože se soustředíte právě jen na tu jedinou funkční rovinu. A pak to dopadá špatně! A musíte se z toho vypisovat v teatrálních básničkách... :D

Pár slov k fotografii: Potrhaná pavučina na sloupku u naší garáže. Krásná, křehká, na první pohled složitá, ale ve své podstatě geniálně jednoduchá. Dokonalá alegorie lásky!

Požár

Temný kouř na bílém nebi

černá mračna vytváří,

malý domek na samotě

rudý plamen ozáří.

 

"Pospěš, dítě, chyť mou ruku,

ať jsme odtud rychle pryč!"

Děcko ale trápí v duchu

pár otázek, možná víc.

 

"Odkud ten kouř k nebi stoupá,

když je komín o kus dál?"

"Teď buď zticha, holka hloupá,

požár má teď v domě bál."

"A proč s námi táta není?"

zní otázka nevinná.

"Asi zůstal ve stavení.

Chtěl zachránit, co se dá."

A tak běží matka s dcerou,

skrze tichou krajinu,

smutnou ženu v kapse tíží

drobný důkaz zločinu.

A tak běží matka s dcerou,

opuštěnou krajinou,

krabička se zápalkami

tiše zasvištěla tmou.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Typický příklad mé rané básnické tvorby. Má původní vize byla vytvořit sbírku balad, podobně jako kdysi K. J. Erben, který by se snad dal označit jako můj tehdejší vzor. Náměty mých pokusů byly trochu modernější než Erbenovy, přesto však měly v určitém smyslu takový ten starodávný "šmrnc", protože můj básnický jazyk - co si budem povídat - tak úplně moderní zase není. :D

Pár slov k fotografii: Zdánlivě banální fotka střechy domu našich sousedů, která mi však vnukla větu: "Odkud ten kouř k nebi stoupá, když je komín o kus dál?" Na základě této pasáže pak postupně vznikla celá báseň. Jediným větším editorským zásahem bylo "zahuštění" kouře, aby byl na snímku lépe patrný. (Vidíte taky tu ďábelskou tvář ukrytou v kouři úplně nahoře?)

Místnost bez oken

Žádné okno, dveře dvoje,

bez náznaku života,

v místnosti je pouze skromná

hrobka tiše ukryta.

  

Žádné okno, dveře dvoje,

bez náznaku naděje,

skrz hlínu se na mě mrtvý

spokojeně usměje.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Asi můj první pokus o "dospělejší" tvorbu. Je to jen krátká hříčka, vytvořená na základě fotografie ze zámku Český Rudolec, přesto k ní však mám silný citový vztah. Právě těmito dvěma slokami započala roku 2016 má dlouhá cesta básnickým světem, po které kráčím již čtvrtý rok. 

Pár slov k fotografii: Zámek v Českém Rudolci, jenž je nazývaný také "malá Hluboká", byl v době mojí návštěvy (léto 2016) v rekonstrukci. Jeho stav byl ještě z větší části žalostný, jak dokazuje právě tento snímek. Tohle má ke krásné zámecké komnatě ještě velice daleko... Původně jsem chtěl ještě do obrázku přidat ruku, vykukující zpod hlíněné mohylky. Na to, aby výsledný produkt vypadal aspoň trochu realisticky, však mé tehdejší fotomontážní dovednosti rozhodně nestačily, a když tak na to s odstupem času koukám, tak je to nakonec možná i dobře - méně je někdy více!