Planeta Hrubý Jeseník

Bouřkové mraky

se přehnaly přes kopec.

 

Zakryly Slunce.

Zakryly nebe.

 

Veškeré cesty

skrz horskou krajinu

staly se na jeden okamžik slepé.

 

Všichni, co putují,

stojí teď na místě.

 

Všichni, co putují,

nevědí, kudy kam.

 

Mohou tak věnovat

skutečnou pozornost

pod stíny ukrytým

divokým krajinám.

 

Aspoň na vteřinu

procitli z kómatu.

 

Aspoň na vteřinu!

Okamžik pouhý…

 

Aspoň na vteřinu

v srdcích se rozezní

veškerá nutkání, veškeré touhy.

 

Po chvíli přejde tma.

Nebe se rozzáří.

 

Nad horským hřebenem

paprsky tančí.

 

Role se obrací.

Namísto oblaků

se nyní na všechno

poutníci mračí.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: Procházky krajinou Hrubého Jeseníku byly naprostým balzámem na duši, obzvláště, když se mi podařilo putovat skutečně o samotě, bez kontaktu s kýmkoli jiným. To pak začnou v hlavě šrotovat všemožné úvahy, jejichž ohlasy lze spatřit i ve výše vypsaných verších. Konkrétně se zde jedná především o menší zamyšlení nad tím, zda je skutečně nutné mít život jasně nalinkovaný dopředu, zda občasné nečekané životní peripetie nemohou vlastně pomoci s odhalením toho, co skutečně chceme, a zda potom umíme se získanými znalostmi nakládat či nikoli...

Pár slov k fotografii: Majestátní Praděd je zcela určitě hlavní dominantou Jeseníků, během týdenním pobytu nebyl snad jediný den, kdy by mne nevítal na obzoru. Tenhle konkrétní snímek vznikl na Rolandově kameni, což je skalní vyhlídka nedaleko Karlovy Studánky. Stačila jen drobná úprava a planeta z názvu básně ze zhmotnila uprostřed snímku. :)