Umlčená krása

Všichni svatí louku střeží,

bílé mraky nebem běží.

První kapka krve leží

pod starými břízami.

 

..

 

Z němých úst, zabitých láskou,

zní otázka za otázkou.

Druhá kapka krve leží

pod vysokou diviznou.

 

...

 

Smutná tvář na smutném těle

nikdy víc se neusměje.

Třetí kapka krve leží

na květenství jetele.

 

...

 

V prázdných očích zapadlých

nebe se teď zrcadlí.

Mrtvá dívka tiše leží

mezi zlatým kapradím.

- - - - - - - - - - - -

Pár slov k básni: "Erben wannabe" aneb jeden příspěvek z mé prapůvodní básnické éry. Teprve jsem objevoval kouzlo poezie, takže se určitě nejedná o nic světoborného, ale s odstupem času mi to vlastně přijde až takové naivně roztomilé, tak jsem si řekl, že se o to s vámi také podělím... :) Celkem mě zaujal ten koncept dvou rýmujících se veršů a dalších dvou bez skutečného rýmu, ovšem s jistou zvukovou podobností posledního s prvními dvěma. (Takhle napsané to působí strašně složitě, ale po přečtení básně jistě chápete, co tím chci říct. :D)

Pár slov k fotografii: Pravda, o rododendronu není v básni ani slovo (ostatně, co by dělal rododendron na louce), ovšem k celkové atmosféře se podle mě hodí. Už jenom proto, že je to rostlina jedovatá, ve mne vždycky evokovala smrt. Společně s krásou a křehkostí bílých květů pak tvoří ideální doprovod k této lehce pochmurné básni.